Meeria

17. listopadu 2015 v 10:41 | Area |  Smečka
Jméno: Meeria
Věk: 4 roky
Post: Alfa
smečka: Anareiská smečka
Postavení ve smečce: Proti silnějším jsem odtažitá a bojácná, ale k těm slabším jsem milá, hodná a ráda pomůžu.
Funkce: Velitelka,Ošetřovatel
Pohlaví: Samice
Magie: Příroda
Vedlejší magie: Síla světla, telepatie (bonus z akce)
Level magie: Mistryně
Packy: 20
inventář:
červený šátek, šála světle zelená, šála hnědá, santovská čepka, bílo- zelené ponožky, náhrdelník z přírodních zdrojů.

Nora malá (1 v táboře, 2 v Břízovém lese)...V Břízovém lese, s květinami a keři před norou, s kvítky na stropě nory, ve vchodu liány a kořínky jako závěs.
Nejpoužívanější nora ze všech. V zimě jako teplé útočiště jen pro Meeriu. Zchovává si do ní všechny své věci.

Nora obrovská... Pro celou smečku. V zimě v ní vždy nechává spát svou smečku. Je v Břízovém lese. Před vchodem jsou keříky.

Jeskyně malá... V Břízovém lese. Má popínavou révu podél stěn a stropu. Dvě malé dírky ve stropě, které krásně prosvědsují jeskyni. Má zde uskladněno především žrádlo. Je blízko tábora, ale dost stracené v lese, aby jej našla jen Meeria.

Jeskyně obrovská... Pro celou smečku. Nechává zde mršiny, aby se mohli vlci nažrat. V létě je to skvělé místo s chládkem. V zimě sklad žrádla.

bonusy: zvýšení dovedností o 99% (1x za den), profesionální léčitel ran, profesionální léčitel nemocí a otrav, absolutní mistr magie, mít křídla (neomezená moc svá křídla zmizet a zase objěvit. Létání), regenerace (3x za den, musí svítit světlo), telepatie (spíše magie!)

Dovednosti:
Rychlost: 5
Vytrvalost: 5
Síla: 5
Inteligence: 6

Povaha: Jsem milá, dost upovídaná, ale někdy i odtažitá. K přátelům se chovám mile, ale k jiných se bojím. Nedokázala bych být válečnicí. Já ráda pomáhám. I když nemám magii vody. Ve svém nitru jsem nevyrovnaná, jako bych měla dvě své duše. Jednu dobrou, tu větší a druhou špatnou. Která nese vinnu za smrt mé matky. Většinou se projevuje když jsem naštvaná, často mám zlé sny. Ale beru to na lehkou váhu. Moc se o to nezajímám, však co by se mohlo stát že?

Minulost:
Byla jsem ještě štěňátko, malé a bezbranné. Na své první cestě do lesa i s rodiči. Bylo mi asi 4 měsíce a V lese jsem nikdy nebyla. Celou dobu jsem žila jen v dosahu doupěte, okolo něj bylo jen pár stromů a samá louka. Ale ten den, bylo vše jiné. V naší smečce totiž býval zvyk, že se každé vlčce starší 3 měsíců účastní vlčího lovu-to měla být výuka všech vlčat ve smečce, jak lovit. Naše smečka byla velká a tak musela mít velké teritorium. Jedno z míst na území byl i les, ve kterém se nejraději zdržovaly srny.
Hustý les na mne vrhal zlé stíny a já se začínala bát. Poběžela jsem k mamince a ta mi řekla ,,Meerio nemusíš mít strach, les ti neublíží když jsi se mnou'' usmála se a popohnala mě k ostatním štěňatům dopředu. Má máma se zapovídala s nějakou jinou vlčí matkou a ve předu šli další dvě. Před nimy se mihotal stín dalšího vlka, ale nerozpoznala jsem kdo to byl. Některá vlčata obdivovala pro mne strašidelný les, jiná se hašteřila mezi sebou. Pak náhle matky zastavily. Štěňata ztichla a stáhla ocas mezi nohy.
Až teď jsem konečně zahlédla toho neznámého vlka ve předu. Byl to jeden z bojovníků. Velmi silný vlk, ale neznala jsem jeho jméno. V tom začali dospělí vrčet a já se ještě víc bála. A vlčice vedle mé mámy řekla tiše "odveď mladé do bezpečí velké klády, rychle'' máma kývla a hnala nás k úkrytu. Štěňata se bála, ale nedovolila si nahlas kňučet. Máma nás odvedla do dutého kmene ležícího stromu. Všech 11 vlčat různých vlčic už tam sedělo všechna se bála a já nejvíc. Máma řekla ,,Meerí, Karro, Satko a Niito dohlédněte na další vlčata, nikdo z vás se nesmí vzdálit je vám to jasné? Tady vám můžou opravdu ublížit, nechoďte nikde, dokud pro vás nedojdu'' ale i já slyšela, že měla v hlase strach.

Najednou se v dálce ozval křik a zlověstné vití. Máma se rychle otočila a pospíchala za matkami. Všechna štěňata se bála a tiše kňučela. Satko se ale napařoval, jakoby byl nějaký bojovník a řekl ,,Já jim půjdu pomoct!'' ale já se vyděsila a skočila na něj, abych ho zastavila ,, Satko to nesmíš! Máma nám říkala..'' ale ten mne nenechal ani domluvit a ztrhl mě ze sebe. ,,Já vím co říkala ty dutá hlavo, ale pokud jim nepomůžu, můžou zemřít!'' všichni ztichli, když uslyšeli Satkovu ozvěnu. V tom jsme uslyšeli chechtavé zvuky a černé stíny. A já si uvědomila, že ten hlas ty zrůdy mohl přivolat!
Já přiběhla rychle ke kmeni, kde se krčily vlčata, ale Satka to nestihl. Ten černý stín přez něj přelétl a Satka jakoby usnul. Já se nedokázala ani pohnout, ale něco mi říkalo, že musím doběhnout. Chytla jsem ho a odtáhla do dutého kmene, ale bylo už pozdě.
Byl chladný jako kámen a říkala jsem si..Co jsem to provedla, nechala jsem zabít vlastního bratra?!... Ale nebyl to můj jediný problém. Kmen se začal hýbat a vlčata začala hlasitě vít. Máma přiběhla a v patách měla ještě jednu matku, které tekla krev z přední tlapy a kulhala. ,,Štěňata! '' zakřičela ta krvácející, ale obě najednou strnuly a hleděli nad kmen. ,,Panebože!!!'' vykřikla má máma a zavrčela. Utíkala ke kmeni a skočila, aby popadla to, co nad kmenem bylo. Já to neviděla, ale když seskočila na druhé straně kmene, pod ní ležel obrovský černý vlk a kolem měl podivnou stejně barevnou mlhu. Začal se smát, stejně jako se smál před tím, než zabil bratra. Štěňata utíkala směrem k druhé vlčici a já chtěla mámě pomoct, ale ta zakřičela "utečte!!! '' a podívala se na mě, jakoby se dívala naposledy ve svém životě... Já tam stála jak zbabělec a přitom jsem byla dostatečně velká na to, abych se na to divné zvíře vrhla, ale bylo pozdě...zase...
Černý vlk jí odhodil a máma dopadla ke kmeni stromu. Vlk vyběhl a mámě roztrhal hrdlo. Pak se otočil a změnil se v mlhu. Ta mlha byla černá a nesla se velkou rychlostí do hlubokého lesa. Já jsem pospíchala za mámou a lehla si k ní. Její bílá srst už chladla a já s pláčem řekla ,,Mami, mám tě ráda.'' máma se na mě podívala usmála se a s posledním těžkým nádechem vyslovila ,,Meeris et ha nava...'' a zavřela oči. Olízla jsem jí studený čumák, ale v tom jsem slyšela vití našich vlků. Já raději běžela do houštin, aby mne neviděly a naposledy jsem se podívala na mámino tělo.


...Posledních pár měsíců jsem se toulala jako osyřelé štěně, ale neuměla jsem si sama nalovit a tak jsem přežívala v malé opuštěné noře a jedla zbytek mršiny po medvědovy. Ale jednoho slunečného dne mne viděla stará vlčice, která se šla napít k potůčku. I když se dívala k potůčku a ke mne byla zády, řekla ,,Copak tu pohledává malé štěně ve staré noře králíka? Co pak nevíš čí je toto malé území?'' rozbušilo se mi srdce a ustoupila ještě hlouběji do nory. Ale stará vlčice, šedá jako uhel se na mne podívala a usmála se. ,,Tak vylez ty chumáči, já nemám v oblibě ubližovat mláďatům. Tedy pokud to není srnče.'' A křečovitě se usmála. Já pomalu a ostražitě vylezla s ocasem pevně staženým mezi nohy. Konečně jsem ji viděla do tváře. Na nose měla malou bílou skvrnu a levé oko zamlžené. Na tváři měla spoustu bílých chloupků, ale neodvažovala jsem se dívat se na ni moc dlouho.
"Tak jak pak se jmenuješ malá vlčice?'' zarazilo mě jak poznala, že jsem samice. Vždyť jsem seděla s nohama pevně vedle sebe, tak jak by mne mohla vidět??? ,,Mee..Meeria..'' řekla jsem potichu. "Tak vidíš že to jde! Říkej mi třeba Šedivko. Ty ses stratila viď? Pojď ve své noře mám zásoby. Určitě už je ti špatně z té staré mršiny.'' já s radostí přikývla a utíkala jsem za ní. Jen jsem nechápala, jak ví, že jsem jedla mršinu?
Vkročila jsem do jejího doupěte a řeknu vám, to byla krása! Ve velkém keři, kde jsme stály, byla uprostřed malinkatá plocha s trochou trávy. Nalevo byla velká díra v zemi- asi ta nora. a na pravo bylo spoustu různých věcí. Od různých kousků blýskajících se kovů až po zajímavé usušené květiny. Ty věci byly pod takovou stříškou z klacků a listí. ,, Páni, tady bydlíte?'' zeptala jsem se zvědavě, i když jsem odpověď znala. Šedivka kývla a pohlédla směrem k doupěti. Sehla se a ze své nory vytáhla kus masa. "Na. Najez se. Určitě máš hlad.'' a předhodila maso k mím tlapkám. Já se s vervou pustila do jídla, ale všimla jsem si že ona sama je dost vyhublá. Už se stmívalo a Šedivka mne pozvala do své nory. Její pach zde byl neuvěitelně silný, ale bylo tady teplo a to bylo důležité. Malou díru v zemi, měla vystlanou starým senem plným šedých chlupů. Usla jsem celkem rychle a konečně jsem měla po dlouhé době klid. Byla jsem šťastná že se mi konečně začalo dařit.
Druhý den jsem vztávala když slunce bylo nejvíš. Šedivka přede mne pohodila 3 čerstvě ulovené ryby. "Páni!'' vykřikla jsem. Pustila jsem se do jídla. ,,Ty Meerio, nechceš vědět jak ulovit ryby? Už bys to měla umět.'' zeptala jse mě Šedivka. Já s plnou tlamou radostně kývla. Po snídani jsme šli k říčce a ukazovala mi jak loví. Šla do té vlhké mokré vody a dívala se kde je nějaká ryba. Já ji pozorně sledovala a v tom skočila předníma tlapama a tlamou šploucha do vody. Jen co se vynořila, v tlamě měla stříbrně lesknoucí se rybu, která se ještě snažila vymanit se z ostrých zubů plácáním.
"Je to jedem z mála snadných druhů obživy. Tady na mýtinách najdeš jenom vysoké, plaché a navíc rychlé srny, které ulovit už dávno neumím. Na to je potřeba smečky zlatíčko.'' Já se na ní podívala a tak nějak se mě jí zželelo. Sedla si o kousek dál a pokoušela se z ryby vyndat vnitřnosti a křupnout rybě lebku, aby se dostala k mozku. Já se na ní dívala a říkala jsem si /Je mi jí celkem líto, když tu žije tak sama/ ale pak mne pobídla k společné svačině. Já samozřejmě nemohla odmítnout a tak jsem přicupitala a sedla si vedle ní.

Žila jsem s ní přes rok. V změ, ve velkém horku, za povodni i za nedostatku potravy. Já dospěla a naučila se lovit srny i sama. Šedivka byla už mnohem starší, ale ryby lovit stále uměla. Vždy, když jsem ulovila srnu, měli jsme dostatek jídla na 3 až 4 dny a Šedivka byla také ráda, že konečně zase ochutnala srnčí maso. Za ten čas, kdy jsem s Šedivkou žila, mě naučila spousty důležitých věcí pro přežití, naučila mne i různé vychytávky, na které přišla. Šedivku jsem pokládala za skvělou adoptivní mámu, i babičku. Ale o mámě jsem nikdy nechtěla mluvit...Stejně jako o bratříčkovi.
Šedivka postupem času polovičně oslepla i na druhé oko. Viděla rozmazaně a tak jsem musela lovit za dvě. Nevadilo mi to. Brala jsem to jako poctu a navíc jsem splácela 'dluh' za to, že mne zachrínila, i když to Šedivka jako dluh nebrala.
Naučila mne dokonce i lékařství.
Ona sama, kdysi, jak žila ve smečce, z které jí vyhnaly, byla léčitelkou. Byla opravdu dobrá. Ale tamní alfa jí jednou nařkla, že prý ukrdla velitelovu srnu za nedosttku potravy. Ale Šedivka, nic takového neudělala. Alfa to udělala z toho důvodu, že Šedivku neměla ráda, ale protože by to podle smečky nebylo fér....
Dopíšu!


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Meeria Meeria | Web | 26. listopadu 2015 v 9:24 | Reagovat

Posílám ti obrázek na meil! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama